Kdo je “řepa”?
Jako malá jsem nechtěla jíst, dokud mě rodiče neobložili všemi mými plyšáky. Později došlo i na tvrdší metody - talíř jsem musela vyprázdnit dřív, než zazvonil budík, jinak bylo zle. Na internátě po večerce jsem chroupala suché čínské polívky, na kolejích jsem si vystačila se špagetami, kečupem a eidamem dvacítkou.
Všechno se změnilo, když jsem se zamilovala do kluka s velkým srdcem a ještě větším apetitem. Z vaření a debužírování se stal náš společný koníček. A najednou jsem byla nejšťastnější, když jsem pod stromečkem objevila prkýnko a váleček. :-) Začala jsem hltat recepty, testovat produkty a pomocníky do kuchyně a obíhat nové podniky na brněnské gastro scéně. A vařila jsem a vařila - pro něj, pro sebe, pro kamarády, rodinu, kolegy...
Kancelářská práce mi popravdě nepřinášela žádné uspokojení. Zato když jsem něco uvařila, mohla jsem si k tomu přivonět, ochutnat to a hlavně tu radost sdílet s lidmi okolo. Před několika lety jsem v náhlém pominutí smyslů slíbila nachystat občerstvení pro kolegy na vánoční večírek a najednou se mé paštiky dožadovali každý rok, žádné doktorské státnice už se neobešly bez mých chlebíčků a kamarádky-nevěsty se na mě s důvěrou obracely. A pak už bylo jen otázkou času, kdy pověsím zářnou kariéru sekretářky na hřebík. A ten čas právě nastal a já se vrhám do nejistých vod gastrobyznysu. Držte mi palce! ;-)