30/05/2021
Interview v plném znění
Tak jsem po dlouhé době poskytl rozhovor, který se objevil dnes na této adrese:
https://www.idnes.cz/sport/basket/pavel-budinsky-decin-sokol-prazsky-rozhovor.A210526_141621_sport-basket_tof?zdroj=sport-basket_hp
No a protože je v placené části tohoto serveru a pár lidí mi napsalo, že je škoda, že si ho nemohou přečíst celý, tak tady ho máte tak, jak by měl být v oné zamčené části. PB
Vypadalo to jako manželství na věky, o to víc pak všechny šokovalo, když ze dne na den skončilo. Uběhly už víc než dva roky od doby, co se trenér Pavel Budínský po 15 letech „rozvedl“ s basketbalovými Válečníky. Bez fanfár, bez rozloučení. Co přesně za tím bylo, nechce konkrétně rozebírat ani s odstupem času; Děčín prý už zakonzervoval.
„Bylo to emočně vyčerpávající, především první dny, kdy se mi zavařil telefon z příchozích zpráv a telefonátů, které jsem neměl chuť vůbec řešit. Když necháte někde 15 let života, je rozchod tímto způsobem vždy těžký. A i po dvou letech se mě stále spousta lidí ptá na Děčín, stejně jako vy. Tito lidé se snaží přijít na to, co se tak významného stalo, že jsem musel skončit ze dne na den. Pro mě je to uzavřené. Beru to jako prožitou zkušenost, která mě velmi obohatila a posunula v životě dál. Třeba i v tom, že za jistých okolností musíte jako trenér počítat i s tím, že dostanete dýku do zad od lidí, od kterých byste to nečekal,“ ohlíží se kouč, jenž v minulosti vedl i národní tým. Teď se těší na nové angažmá, stal se šéftrenérem prvoligového Sokola pražského.
Stálé angažmá jste teď neměl více než dva roky. Vstřebával jste tu dlouhou děčínskou štaci?
Vstřebával jsem především rozchod, upřímně to zasáhlo moje srdce, které jsem do Děčína dával po celou dobu mého angažmá. Cítil jsem se jako by mi umřel někdo blízký. Takže jsem potřeboval jistý čas se trochu zamyslet, zrelaxovat, nabrat energii a věnovat se jiným věcem než klubovému basketbalu.
Takže vám nechyběla ta každodenní basketbalová rutina?
Na jednu stranu ne, protože jsem si nutně potřeboval pročistit hlavu, srdce i duši. Na druhou stranu po nějakém čase už vám basketbal a i trénování svým způsobem chybí. Ale tento pocit zase přebila pandemie Covidu. Říkal jsem si, že v daných podmínkách bych tuto profesi snad ani dělat nechtěl. Vše jak na houpačce... jednou trénovat a hrát můžete, podruhé zase ne. Trenéři to museli mít obrovsky těžké. Navíc karantény, absence hráčů, absence fanoušků, předehrávky, dohrávky atd. Absolutní improvizace pro všechny aktéry. A do toho mládežníci tři čtvrtě roku bez tréninku, bez hraní, bez pohybu. Já měl vlastně takové štěstí v neštěstí, že jsem mohl dělat různé jiné věci, víc se věnovat rodině, sebevzdělávat se, dělat jinou formu basketbalu než takovou tu každodenní, kdy se snažíte ovlivňovat jeden tým a jednotlivé hráče.
Mohl jste mít angažmá už dřív?
Ano mohl, pokud bych na spolupráci kývl. Den poté co jsem skončil jsem měl nabídku a v následných dnech mě oslovili další 2 nebo 3 manažeři. Ale já jsem s pokorou a poděkováním odmítl další jednání. Nebyl jsem mentálně připravený, abych skočil do dalšího vlaku v jiném klubu, v jiném městě, v jiné soutěži. Jsem především otec rodiny, která je pro mě z hlediska hodnot na prvním místě. Navíc jsem cítil, že potřebuji nutně delší pauzu, kterou bych koneckonců doporučil všem, co pracují s lidmi. Aby si dávali třeba v horizontu pěti deseti let přestávku, protože práce s lidmi je nesmírně vyčerpávající a v trenéřině obzvlášť..
Ale se Sokolem pražským jste již spolupracoval.
Ano. Externě na rozvoji jeho sportovní koncepce, k tomu mentorování a konzultace s jejich mládežnickými trenéry. Manažer klubu Martin Jindra za mnou přišel v dubnu s nabídkou, že by rád naši spolupráci povýšil na interní. Vést A tým mužů, být garantem sportovní koncepce klubu, mentorem mých kolegů-trenérů a pomoci i v manažerské činnosti.
Sokol pražský hraje „jen“ první ligu. To vám nevadí?
Ne vůbec! Jsem na tuhle situaci zvyklý z vlastní praxe, začínal jsem takto kdysi v Chomutově, kde jsme budovali tým od píky. Bez hráčů, ve skromných finančních podmínkách a za tři roky jsme se dostali do NBL. Nebo když jsem začínal v divizi B u národního týmu. Podobná zkušenost. Vždy budu zvažovat nabídku, ať je z mužské NBL, 1. ligy nebo z ženské soutěže. Jde mi o projekt, vizi, o možnost pracovat v názorově čistém prostředí v kterém se budou všichni chtít posouvat výš a nebudou se bát změn, které vedou k budování efektivní organizace ve všech směrech. A to je to, co mě na Sokole láká, a proto jsem tuto nabídku akceptoval. Tady je to o tom, že společně s ostatními členy organizace chceme Sokol pražský budovat na trochu jiných principech. A to mě jednoduše oslovilo. Tím ale nechci říct, že tam budu navěky nebo dalších 15 let jako v Děčíně. To vše ukáže až budoucnost.
Jaké bude mít klub ambice?
Primárním cílem je v krátkodobém a střednědobém horizontu přenastavit celé prostředí, především u A týmu, U19, U17. Prostředí amatérsko-poloprofesionální změnit na poloprofesionálně-profesionální. Sokol pražský má dlouhodobě širokou a úspěšnou základnu mládežnického basketbalu od nejmenších až po U19. V extraligách U17 a U19 mnozí šikovní hráči ztráceli motivaci, protože neviděli v klubu další uplatnění či nadstavbu, protože A tým neměl sportovní ambice. Teď je tu představa, že stávající hráči A týmu společně s nejlepšími hráči z U19 či U17 by měli tento status změnit a naopak být silně motivovaní se v této vizi prosadit a neodcházet do jiných klubů. A když se klub posune i v dalších oblastech, především ekonomické, může mít i smělejší cíle.
Což je postup do NBL?
Ano, ale to je až za předpokladu, že se podaří naplnit krátkodobé a střednědobé cíle. Největším lákadlem je pro mě však práce s hráči, kteří mají jako svoji prioritu studium. Buď vysokoškolské, či středoškolské. Líbí se mi pracovat s hráči, pro něž je akademická cesta prioritou. Je to stejné, co jsem absolvoval já jako hráč, když jsem hrál nejvyšší soutěž a zároveň vystudoval vysokou školu. V kádru je momentálně devět až deset vysokoškoláků plus další středoškoláci, co letos maturují a chtějí dál studovat. A my chceme tento akademicko-basketbalový status ctít a podporovat, protože si všichni myslíme, že vzdělání je pro basketbalisty důležité. A taky se domníváme, že se dá skloubit studium i dobrý basketbal. To je naše společná filosofie-práce s kluky, kteří vědí co chtějí, mají jasnou představu o svém budoucím životě. Takže na prvním místě vzdělání na druhém basketbal.
Když se ještě vrátíme k Děčínu a odhlédneme od toho konce, zůstává vám v paměti ta stříbrná éra?
Rád budu vzpomínat na celé angažmá, nejen na éru stříbrnou. Bylo to krásných 15 let, v basketbalovém městě, v dobré organizaci a nejlepší zápasové atmosféře v ČR. Těch pěkných zážitků je opravdu hodně. Rád budu vzpomínat na hráče, kteří byli ochotni tvrdě pracovat a společně tvořili v různých etapách úžasné týmy.
Nemáte někdy pocit, že okolí Vás vnímá jako problémového, protože jste moc silná osobnost? I na lavičce působíte poněkud drsně, dokážete někdy vyletět jako čertík.
A jaký by tedy trenér vlastně měl být, když ne osobnost? Kolikrát si říkám, jestli si vůbec lidé uvědomují, co tato profese obnáší. Kolik je v ní zodpovědnosti, tlaku, očekávání, nepopulárních rozhodnutí, rizik apod. Proto se bohužel někdy musíte jako trenér zachovat jinak, než byste se zachoval třeba v osobním životě. A to především v utkáních při koučinku, kdy vám není jedno, jak utkání dopadne. Jsem velmi soutěživý a raději vyhrávám než naopak. To je moje mentalita, se kterou jednoduše nemůžete být pro všechny milý kamarád. A to je jistá cena, kterou jako kouč platíte, pokud to myslíte vážně a chcete být úspěšný. Ale to hlavní co mě vede k tomuto způsobů myšlení je fakt, že jako hlavní trenér nesete za vše osobní zodpovědnost! Což se naplno projevuje především v okamžiku, když se výsledkově nedaří nebo vzniknou problémy. V takovém případě se hráči rádi schovávají za tým a manažeři, ředitelé či jiní funkcionáři zase za představenstvo nebo výkonný výbor. Ale trenér se nemá za co schovat, ten jde každý den s kůží na trh. Ale pak je zase úsměvné, kolik tatínků má úspěch.
Zůstane tedy Váš trenérský styl stejný i nyní, v nižší soutěži?
V některých ohledech ano, v některých bude jiný. Přicházím do klubu, kde je momentálně prostředí a podmínky nastavené amatérsky-poloprofesionálně. zatímco v Děčíně bylo profesionální. Ten rozdíl je zřejmý. Takže i můj přístup bude v jistých aspektech a požadavcích na hráče v SP jiný, zvláště pak u kluků co mají civilní zaměstnání..
Takže teď to bude jinak.
To ukáže až čas a samotný proces. Zatím jsme ve fázi diagnostikování prostředí, tréninkového procesu a samotných hráčů, s kterými vedeme osobní pohovory. A zatím z nich mám dobrý pocit, neboť všichni kvitují změny a vyjadřují se v tom duchu, že se chtějí přidat na námi navrhovanou cestu. Samozřejmě s jistou mírou tolerance k studijním a pracovním povinnostem z naší strany.
Čím to, že v Děčíně si všechno sedlo až tak dokonale?
Řekl bych dobrou prací a mezilidskými vztahy všech lidí v organizaci. Tak jsem to vnímal ještě před mým příchodem z dob Honzy Skokana a jeho generací hráčů. Klub dával důvěru lidem, kteří mu na oplátku prokázali velkou míru zaujetí a oddanosti. Ať z řad funkcionářů, hráčů, či trenérů. A takto jsem to cítil i já, když jsem pro klub začal v roce 2004 pracovat. Tyto hodnoty se budovaly historicky dlouhodobě, takže to působilo tak, že Děčín je rodinný klub, v kterém si každý najde své uplatnění. A tento klubismus, oddanost a mezilidské vztahy měly vliv na koncepční práci, ze které nejen profitoval klub dobrými výsledky, ale výkonnostně v něm rostli hráči nebo i trenéři. Bylo to velmi autentické nejen pro fanoušky v Děčíně, ale i mimo Děčín, takže se pak člověk nemohl divit, že na první historické finále s Nymburkem v roce 2015 přišlo na zimák 4850 lidí.
Sokol pražský spolupracuje s Děčínem. Není to problém?
Neznám podmínky spolupráce, ale pokud narážíte na osobní rovinu mezi mnou a vedením Děčína tak tu já do toho netahám. Jsem profesionál, takže z mé strany respektuji jakoukoliv spolupráci, kterou si nastavily kluby před mým příchodem do SP.
Co všechno jste za ty dva roky od děčínského konce stihl?
Ještě před první dobou covidu jsem si byl v zimě s rodinou zalyžovat v rakouských Alpách. Zažíval jsem to, co moji kamarádi zažívají každoročně. Dobrý sníh, krásné sjezdovky, úžasné podmínky. Zjistil jsem, že to je příjemná součást života. Stal jsem se spoluautorem knížky pro děti, z čehož mám velkou radost. Se svojí bývalou svěřenkyní Lenkou Samcovou, která je učitelkou českého jazyka a literatury a píše knížky pro děti, jsme napsali basketbalový příběh. Práce nám zabrala 4 měsíce. Dělal jsem individuální poradenství hráčům, externě spolupracoval s kluby. Pomáhal jsem trénovat kluky v Nové Pace, kde mám v tamním týmu syna. Měl jsem spoustu takových to drobných aktivit, které mě bavily a vyplnily mi čas, než přišla první a druhá vlna pandemie korona viru. Pak už se to smrsklo jen na online věci. A hlavně jsem se snažil číst zajímavé články, koukat na zajímavá videa, ať z basketu nebo jiných sportů.
Jaký měla kniha úspěch?
Zatím jsme obdrželi jen reakce pozitivní, za což moc děkujeme a máme radost. Kniha vznikla proto, že mám rád děti, miluju basketbal a rád čtu. To byla moje motivace. Dnes děti moc nečtou, jsou nalepené na mobilech a počítačích. Proto mi jedna maminka napsala, že nic víc ji nepotěšilo, než že její syn přečetl za jeden večer 40 stránek, přestože jiné knihy odmítá číst. Knihu jsme na žádost nechali přeložit do slovenštiny. Takže už máme i knížku pro slovenské baskeťáky. Unikátnost knížky je v tom, že kromě univerzální verze pro chlapce a dívky je možné mít osobní verzi knížky, v níž se hlavním hrdinou může stát čtenář, pokud nám poskytne informace o sobě. Pak tedy čte svůj vlastní basketbalový příběh.
Napíšete knihu o vlastní kariéře?
Už o tom přemýšlím asi deset let, že napsat knihu z prostředí českého basketbalu by bylo přinejmenším zajímavé. Kdysi jsme o tom dost diskutovali s Ellem Sandersem, který napsal knihu-manuál pro hráče přicházející hrát basketbal z USA do Evropy. Ale bude to vůbec někdo chtít číst v dnešní době? Bůhví. Zatím mám všechno jen v hlavě.
Jak vás ohromilo, že svět zastavila pandemie koronaviru?
Koukal jsem na to optikou jako většina lidí na této planetě. Je neuvěřitelné, co vám osud přinese a co tato situace způsobila. Něco budujete celý život a během pár měsíců o to přijdete. Nikdo nepředpokládal, že to bude takhle únavné, zdlouhavé. A nikdo neví, jestli to končí, nebo se to opět vrátí. Znovu se mi potvrdilo, že basketbal i jiná profese jsou pomíjivé, když nemáte zdraví a nemůžete fungovat v normálním světě. Já byl na jednu stranu rád, že jsem čas trávil s rodinou, i když manželka je učitelka a pracovala online, děti taky. Tak jsem jim pomáhal s výukou a úkoly. Poznával jsem je jinak, než kdybych byl v práci. Za mě je to signál od přírody, abychom si uvědomili, proč tady jsme. A jak příroda má tu moc vám ukázat, že je potřeba trošku víc přemýšlet, vážit si jí, než praktikovat pouze konzumní způsob života. Najednou se všechno stopne, kolabuje ekonomika, politici nevědí, co s tím. Je to těžké pro všechny a celý svět to prověřilo. Věřím, že lidstvo pochopí, že v některých věcech je potřeba přibrzdit a zamyslet se nad podstatou bytí.
Jak se na sportujících dětech projeví rok bez tréninku?
To ukáže nejbližší doba, až po rozvolnění začnou děti opět sportovat. Pokud se bavíme konkrétně o basketbalu, tak rok bez společného tréninku a hraní bude jistě znát. Některé děti třeba skončí, ostatní se budou vracet k základům hry, přestože by za normálních okolností byly se svojí úrovní hry jinde. Mentálně to bude pro mnohé složité, protože se posunou věkem do jiné kategorie, jiné soutěže. Vidím to doma na svém synovi, na dětech, že jsou trochu jiní lidé, než když by každý den chodili do školy či trénovali. Zpohodlněli. chtějí hrát hry v telefonu, na Xboxu, koukat na televizi. Jako rodič říkáte, běžte něco dělat, ale ono skoro nebylo dělat co. Kromě on-line výuky a on-line tréninků, což nebylo úplně ono. Proto doufám, že děti na pohyb nezanevřou a najdou zpět cestu ke sportu.
Poznamená to jejich výkonnost do budoucna?
To ukáže až čas. Absence jednoho roku bez tréninku a hraní bude určitě v něčem znát. Protože každý ví, že děti jsou jako nasákavá houba co se týká učebního nebo tréninkového procesu. Vidíte u mnohých velký progres. Kdo začíná mnohem později, některé věci už těžko natrénuje. Ale věřím, že ta hladovost bude tak velká, že budou chtít všechno dohnat. Nikde není psáno, že to bude až tak dramatické. Pokud ovšem nepřijde další lockdown.
Vypadalo to jako manželství na věky, o to víc pak všechny šokovalo, když ze dne na den skončilo. Uběhly už víc než dva roky od doby, co se trenér Pavel Budínský po 15 letech „rozvedl“ s basketbalovými Válečníky. Bez fanfár, bez rozloučení. Co přesně za tím bylo, nechce k...
