Nelze zcela vyloučit, že před husitskými válkami to byla samostatná vesnice, je to však pravděpodobné. Z pramenů nám není znám jediný rychtář nebo konšel z Lužerad. Pro Lužerady také lounští městští písaři nikdy nepoužili latinského nebo českého termínu označujícího vesnici. Byly asi vždycky malou osadou s několika hospodářskými dvory a hrstkou obytných budov bez vlastní samosprávy, podobně jako d
alší lokality u Loun, Trhlava a Oblík. Jejich obyvatelé patřili pod jurisdikci Loun. První písemná zmínka o Lužeradech pochází z roku 1314, kdy se uvádí jistý Konrád z Lužerad. Je tedy zřejmé, že osídlení v prostoru Lužerad existovalo už někdy ve 13. Název místa má původně posměšný význam; vykládá se jako osada lužeradů, tzn. lidí, kteří si libovali v loužích. století se s Lužerady setkáváme jako s místním určením pro hospodářsky využívané pozemky (louky, pole), ojediněle i jako místem původu osob vystupujících před lounským městským soudem. Pátrání po tom zda a v jakém rozsahu existovalo v Lužeradech souvislé osídlení i po třicetileté válce by byl úkol vyžadující nadmíru času. A tak se musíme spokojit s konstatováním, že Lužerady byly výletním místem lounských už nejméně od poloviny minulého století. Stávající budova bývalé výletní restaurace stála už v roce 1900, kdy byla Schwarzenberským majetkem. V té době se také místu říkalo Bužehrady, německy Lutscherad.
• Tenkrát a dnes
Když v Lounech přejedete železniční most, vydáte se za zahrádky pěšinou podél chmelnic po proudu řeky Ohře asi po kilometru dorazíte k lávce přes potok a k široké vozové cestě. Kaštanová alej vás dovede do Lužerad, obklopených chmelnicemi – samoty, která je územně přičleněna k Lounům. Nynější Lužerady tvoří tři budovy, z toho dvě hospodářského charakteru, objekt bývalé výletní restaurace a patrné je i torzo stodoly jež donedávna byla majetkem města Louny, to ji nechalo zchátrat takovým způsobem, že se ji již nepodařilo zrekonstruovat. Celý komplex budov je ukryt ve vzrostlých stromech. Vlastní prostranství dvora je obehnáno dřevěným plotem a střeženo ostrými psy. Průčelí zadního objektu je opraveno a obnoven je i nápis Lužerady. Podél prochází cesta jasanovým stromořadím k zahrádkám a chatičkám, patřícím do Vršovic a ke střelnici. Je zde ještě jedna jasanová alej, cesta však je zarostlá a zanikla. Od Lužerad je zajímavý pohled na vrch Podivák, za kterým se vynořuje Oblík. Lužerady byly dlouhá léta jedním z cílů vycházek našich rodičů a prarodičů. Dnešní generaci už neříkají nic, starší mají na oblíbený výletní hostinec uprostřed luk milé vzpomínky. Lužerady bývaly neděli co neděli plné výletníků, kteří zde nalezli odpočinek a dobrou pohodu. Každou neděli, po celé jaro a léto šly davy výletníků do Lužerad a vedeny byly dechovou kapelou. Lounské spolky a organizace sem pořádaly výlety. Svá cvičení zde měli hasiči, střelci, sokolové, studenti. Konaly se zde taneční zábavy. Účastníci sedávali na dřevěných lavicích u dlouhých stolů pod ohromnou korunou lípy, nebo vyhledávali stín pod vzrostlými korunami dubů a kaštanů. Pro nás je zajímavý jídelní a nápojový lístek; návštěvníci konzumovali chléb s máslem, preclíky a cukrářské pečivo, které zapíjeli mlékem ze zdejšího hospodářství. Nechybělo lounské pivo a (již tehdy) limonády. Pro případ deště tady stál dřevěný pavilon („flekovna“ dle pojmenování pavilonu U Fleků, tento pavilon projde v brzké době rekonstrukcí) a sedávalo se také pod verandou zděného stavení. Velká otevřená dřevěná tančírna („dupárna“) lákala tancechtivé, kterým vyhrávaly kapely: sokolská (pod vedením D. Veselého), střelecká hudba K. Fleka, kapela A. Baňky nebo výtečného lenešického kapelníka Augustina Schránila. Lužerady počátkem 19. století patřily knížeti Schwarzenbergovi (uvádí se, že zde míval také hájovnu), v dobách výletní restaurace se zde střídali různí hostinští, posledním schwarzenberským byl Josef Fronk. Když roku 1922 došlo k parcelaci vrchnostenských pozemků připadly Lužerady městu, které je jako restauraci pronajalo Josefu Možnému, po něm se stal nájemcem náměstek starosty a hostinský Vojtěch Lošan, ve 30. letech zde hospodařil hostinský Ibl, který zároveň provozoval přívozní pramici na vodícím laně a přicházející hosty převážel přes řeku Ohři, do dnes se dochoval mosazný zvon, kterým se na převozníka zvonilo. Hostinský Ibl byl posledním, kdo zde natočil pivo, nicméně objekt se mu podařilo od města odkoupit, v roce 1968 jej prodal Jaroslavu Sedlákovi, jehož choť Zdena Sedláková rozená Šebková byla Iblovou neteří a jako mladé děvče zde ještě hostům za pár haléřů stavěla kuželky na kuželkové dráze. Současným majitelem je vnuk Jaroslava a Zdeny Sedlákových Zdeněk Bačkora. Za zmínku stojí ještě krátká citace z turistického průvodce „Lounskem“ z roku 1948. Autor Václav Kučera píše: „přes lounský most, po cestě kolem mlýnů a losů dojdeme za půl hodiny luční cestou do Lužerad, oblíbeného výletního hostince uprostřed luk severovýchodně od města. V létě zde bývají zábavy a slavnosti lounských spolků. Stáří památné lípy před restaurací se odhaduje na 400let“ (tato lípa se do dnes nedochovala, ale na jejím místě již několik desetiletí roste lípa jiná). Bývalo tu zkrátka milé posezení. Do Lužerad se přestalo chodit v době, kdy byla zprovozněna restaurace na výstavišti (po krajinské hospodářské výstavě v roce 1931). Zdejší restaurace zcela nahradila vzdálené Lužerady o jejichž obnovu se nikdo nepokusil a tak dlouhá léta zůstávali jen ve vzpomínkách těch starších. Za veliké podpory rodiny a přátel se současný majitel touto dobou pokouší, alespoň částečně, navrátit zašlý lesk a slávu tohoto výletního místa.
