12/07/2024
💚Středa 3.7. DEN 3.
Je 7:30 a prší. V noci jsem asi 3x dofukovala matraci. Oproti svému přesvědčení, že nebudu až tak moc v mobilu řešit předpověď počasí, se tam nakonec dívám a zjišťuji, že má pršet do 9:00. Tak si lehnu a ještě odpočívám, bubnování deště na stan mi připomíná dětství v tábořišti na Šumavě, kam jsme od mých 5 let jezdili. Někdy nám počasí přichystalo i týdenní déšť. To naštěstí teď nehrozí. V 8:30 začnu uvnitř vše balit a z dálky mi k tomu zní tóny písně, kterou v táboře mají jako budíček. Celkem fajn, navíc opravdu kolem 9:00 přestává pršet. Nicméně stan je mokrý a k tomu pár dalších věcí, nechce se mi ho dávat do batohu, tak ho cpu do bočních kapes, do přední kapsy to další s tím, že až bude nějaký přístřešek, usuším to. A nasnídám se.
👣 K mému překvapení přístřešek nacházím velice brzy! Před ním potkám milou paní se psy, tak si chvíli povídáme – zajímá jí odkud a kam jdu a tak :-) Pak rozprostírám všechny věci, chvílemi mám pocit, že i sluníčko vychází. Uvařím si k snídani kaši a k tomu zakousnu jablíčko. Za chvíli jde okolo stezkařka, velmi milá žena a tak asi na hodinu, neplánovaně, se u mě zastaví a povídáme si. Jmenuje se Eva, je fyzioterapeutka z Brna a už má za sebou nějaké etapy, vlastně jde na pokračování. Tentokrát má v plánu jít dva až tři týdny. Wow, má můj obdiv! Spí převážně v kempech a na dnes si dovolila objednat ubytování, protože to potřebuje. Je fajn, když člověk potká lidi, kteří se dokážou vnímat a jsou k sobě laskaví, nepotřebují za každou cenu něco zvládnout, nevnímají jako selhání, když postě nejsou takoví „tvrďáci“ a nespí třeba jen venku :-) Já pak hledám, jak to vypadá na trase s tím, že by se mi hodilo si trošku víc odpočinout u nějakého Trail Angela na zahradě. Jak se v lese bojím, přijde mi zahrada jako místo, kde bych se mohla líp vyspat a regenerovat. Najdu Renatu v Českých Velenicích a tak jí píšu, jestli můžu přijít. Máme se objednávat aspoň den předem, což jsem nesplnila, ale píše že můžu přijít. Jen jsou nemocní a musí v 7:30 ráno odjet k lékaři. To je výzva, budu muset vstávat! Každopádně vidina klidu na zahradě, bez strachu, aspoň na jednu noc, je velice silná. A taky to, že tam třeba budou mít přístřešek, kde dosuším věci, protože evidentně kromě stanu ostatní nedoschne. A to ještě netuším, co mě čeká… Eva se po čase rozloučí a já pomalu dobalím věci a taky vyrážím. Jde se mi celkem fajn, jenom se pořád mění počasí a já se svlékám a oblékám. A taky jsem trošku nervózní z toho, že nemám dost vody. Když dojdu do Rašpachu, kde jsem čekala nějaké restaurace a taky vodu, zjišťuji, že abych došla přímo do obce, musela bych jít 3 km mimo trať a pak se vracet a to se mi nechce. A tak to risknu, třeba voda někde bude. Potkávám ještě nějaké lidi s báglama, manželský pár s dospívající dceruo, jdou do obce se najíst a před tím se ptám, zda tuší, kde bych nabrala vodu. Pán mi říká, že tím směrem, kam jsem ukazovala, je kemp a tedy i voda. Marně pak přemítám v hlavě, co to mělo znamenat, jak jsme se mohli špatně pochopit (a kdo koho), což je ale jedno, tím směrem prostě nebylo nic. Dokonce i ta krajina mě úplně nenadchla, vypadalo to, jako kdyby jí celkem nedávno prošla nějaká velká smršť, hodně polámaných stromů, větví na cestě i podél cesty, i v dálce. Působilo to celkem depresivně. A taky mě trošku bolelo břicho, takže nálada nic moc. Množili se i komáři - když jsem si šla odskočit, odskákala jsem to plno štípanci. A to jsem zase ještě netušila, co mě čeká později. Když už jsem měla asi jen poslední 2 deci vody, což mě znervózňuje, protože piju hodně, šla jsem kolem potoka, ze kterého mi přišlo fajn vodu nabrat. A jelikož s sebou nosím filtr, vodu jsem nabrala a pořádně se napila! A nakonec jsem si dala i oběd, už dýl jsem měla hlad, ale nedovolila jsem si jíst, protože jsem věděla, že bych to potřebovala zapít a byla bych z toho ještě víc nevrlá. Ke všemu cesta vedla dlouhou dobu po asfaltce a byla rovná a taková monotónní, i když krásnou krajinou, nějak to na mě bylo moc. Když jsem u potůčku jedla, slyšela jsem velkou silnici nedaleko. Po jídle jsem ji přešla a dostala se na krásné místo, hurá! Bylo to obrovské jezero, kde se těží písek. Vypadalo jako moře – písečné pláže, borovice kolem … naproti sice byly nějaké těžební stroje, ale na mé straně to bylo pěkné. A bylo možné příjemně dojít až k vodě. I když nebylo zas takové horko, neodolala jsem a prostě jsem do té vody moc chtěla. Navíc, jak právě nebylo to horko, nebyli tam lidé. Začala jsem se svlékat a v tu chvíli začalo poprchávat (zase se mi maličko vymstilo, že nesleduji předpověď počasí), takže jsem batoh zabalila do pláštěnky a pod ni schovala i svoje oblečení, jenom šátek, který používám jako ručník, jsem nechala navrchu. A šla do vody. Bylo to moooc příjemné, plavala jsem docela daleko a během té doby začalo mnohem víc pršet. Jak dlouho už jsem neplavala v dešti? Akorát jsem si to tak neužívala, jako včera, protože mi prostě nebylo úplně nejlíp a dokonce i žaludek dál stávkoval, možná to marinované tofu už bylo trošku unavenější za ty dva dny, kdo ví. Každopádně i tak to byla pecka a hlavně jsem byla ráda, že jsem si to dovolila a nebyla líná! Když jsem vylezla, zabalila jsem se do šátku, vzala batoh na rameno a šla mezi stromy najít místo, kde bych se mohla trochu osušit a obléknout. Podařilo se mi najít větev, na kterou jsem zavěsila batoh. A taky tam pršelo malinko míň, než mimo stromy, takže jsem se začala utírat a oblékat tričko, slabou mikinu i bundu (do pláštěnky se mi nechtělo, to jsem netušila, jakou chybu dělám) a šusťákové kalhoty. A rozhodla jsem se jít bosa, protože bylo zbytečné si namočit boty. Takže ty putovaly do batohu. Když jsem byla pořádně oblečená, nandala jsem batoh a vydala se na cestu. Asfalt byl příjemně vyhřátý, potom pěšinky v lese už méně a šišky mi bosou chůzi trochu zpestřovaly. A déšť houstl a po chvíli se ozvala i bouřka – jak jsem byla ráda, že už nejsem ve vodě. Pršelo a pršelo a pršelo… Čekala jsem altán, který měl být asi 2 km od jezera, ale přišlo mi to, jako bych ušla tak 10 km, než jsem k němu došla. Byla jsem totálně promočená, jelikož jsem neměla tu pláštěnku, ale jenom bundu a šusťákový kalhoty a oboje promoká. Takže mikina i tričko pod tím byly mokré a byla mi fakt zima. No ale konečně jsem došla k altánu. Přestávalo pršet samozřejmě. Všechno jsem svlékla, rozvěsila to tam a na sebe si vzala své suché věci. Podotýkám, že další věci už jsem neměla, protože víc věcí s sebou nenosím. A tak jsem se modlila, ať to buď to uschne, nebo ať už neprší, abych v těch suchých věcech došla v pořádku tam, kam potřebuji. Uvařila jsem si teplý čaj, abych se zahřála a taky jsem se znova najedla,vyhládlo mi. Dojedla jsem to tofu a opět mi nebylo dobře, takže asi už vím, že to nebyl dobrý nápad. Po nějaké době v altánu zase začalo pršet a pak znovu přestalo a já si říkala, že už musím vyrazit, jinak riskuju další zmoknutí. Dokonce i sluníčko se na chvíli objevilo. A tak jsem na bágl navěsila všecky ty vlhké věci, nestihly uschnout, na sebe jsem dala pláštěnku, protože popruhy batohu i záda byly mokré, a vyrazila jsem. Cestou byla koncentrace komárů opravdu vysoká, dalo by se říct, že jsem šla tak rychle, aby se na mě nechytli, ale stejně jsem byla poštípaná na nohou i rukou a možná i na obličeji. Zapomněla jsem si levanduli, takže jsem to neměla čím namazat, ale věřila (nebo doufala) jsem, že únava udělá své a já usnu i poštípaná. Vlastně ten poslední úsek jsem spíš proběhla, než prošla. Ke konci byl nádherný rybník i s přístřeškem, kde by bylo úplně romantické přenocovat, ale s tolika komáry fakt noc trávit nechcete.
⛺ A tak jsem s vypětím posledních sil a stále podrážděným žaludkem došla až do Českých Velenic k Trail Angelovi Renatě, zazvonila a byla vpuštěna na zahradu. Vzala si ode mě mobil a nádoby na pití, mobil dala nabíjet a nádoby naplnila vodou. Pod stříškou na terase mi nabídla možnost sušení a tak jsem rozvěsila na židle věci na usušení, že jich bylo! A šla jsem postavit stan. Vybrala jsem si místo v rohu u dětského domečku (malinkého, plastového, do kterého se bohužel nevejdu). Bylo tam dost slimáků, tak jsem nejdřív trhala lístečky, abych je do nich vzala a odhazovala je na kompost. Hned vedle v další zahradě byly slepičky a dva slimáky jsem jim hodila, ty měly radost! Než mi došlo, co to vlastně dělám, že takhle se nechci chovat. Nicméně to byl úplatek pro slepičky, aby byly v noci a hlavně ráno v klidu a nechaly mě spát. No ono se o nějakém dlouhém ranním spaní nedalo hovořit, jsem zvyklá být dlouho ve spacáku a dospávat neklidnou noc, ale jelikož Renata s její holčičkou musely do 7:30 odjet a zamknout dům i zahradu, potřebovaly, abych před tím odešla, takže jsem věděla, že musím vstávat už před 7:00. No byla jsem na sebe zvědavá. Ale už večer kolem 20. jsem ležela ve spacáku, mobil už jsem dostala zpátky nabitý, i na záchod jsem si u nich došla, takže jsem věřila, že každou chvíli usnu. Byla jsem fakt unavená. A že v 6:50 vstanu, sbalím a půjdu někam, kde si pak v klidu dopřeju snídani a další potřebné věci. Hledala jsem v mapě a zjistila, že na cestě je obchod, takže jsem se mimo jiné těšila na doplnění zásob. A že na konci Velenic u hřbitova je přístřešek, kde jsem si slibovala zastávku na snídani. Jen ten záchod nakonec byl příčinou mého neklidného spaní – oni v 21 zavírali dům a do rána jsem věděla, že nemůžu na velkou. A to mi zrovna podrážděný žaludek naznačoval, že to možná bude potřeba. Jak jsem druhý den zjistila, nemít možnost záchodu byla pro moji psychiku i tělo horší, než strach být přes noc sama v lese.
💚 Dnes to byl pro mě psychicky i fyzicky náročný den, asi tím, že byl třetí? Na začátku mě povzbudilo a příjemně naladilo setkání a povídání s Evou, i ona to říkala, ale později jsem se necítila dobře a teď už jsem byla jen vděčná za to, že můžu tady na zahradě v klidu ležet, odpočívat a moje věci třeba do rána pod stříškou uschnou. A uvědomovala jsem si, že i tohle k putování patří, že není každý den sluncem zalitý a že i tyhle mají své kouzlo. A taky už dávno vím, že po každém takovém dni zase přijdou ty pěkné a naplněné radostnými pocity a prožitky.
👣 Ušla jsem cca 20 km.
