Zámek v Libouni, původně gotická tvrz s poplužním dvorem, je úzce spjat s historií kláštera premonstrátek v Louňovicích pod Blaníkem, který byl založen v r. 1149. Krátce poté, ve druhé polovině XII stol. byla zde postavena románská rotunda a ves Libouň. Souběžně s tím byla v Libouni postavena tvrz, která měla obranný charakter a k ní patřící poplužní dvůr. Na tvrzi s dvorem, seděli tzv. nápravníc
i, kteří museli vykonávat určité služby klášteru. V šedesátých letech 14.stol. pronikli do majetkové domény louňovického kláštera členové tehdy významného rodu pánů z Dubé. V r.1362 to byli Ondřej Roháč z Dubé a jeho bratr Beneš Libún. Poté do držení tvrze zasáhly husitské války. V r. 1420 husité vypálili louňovický klášter, který již nikdy nebyl obnoven. Stejně tak tvrz libouňskou přepadli, dobyli a vypálili. Nápravník Boreš byl přitom zabit. Vlivem husitských válek přešla tvrz s poplužním dvorem pod správu táborské obce. Po r. 1547, král Ferdinand I., majetek Táboru zkonfiskoval a Libouň koupil Jan z Pernštejna. Ten již za rok prodal zboží libouňské a louňovické za 2.750 kop českých grošů Kryštofu Skuhrovskému ze Skuhrova, který už na Podblanicku vlastnil velký majetek. Když v r. 1652 zemřel jeho syn Oldřich, poslední mužský potomek ze Skuhrova, tak si jeho dvě dcery majetek rozdělily. Magdalena získala Louňovice a mladší Alžběta Kateřina Libouň a Zvěstov. Pro velké dluhy ale potomci Alžběty prodali v r.1674 celý majetek Janu Kryštofovi Malovci z Malovic. Ten v r.1677 zemřel a jeho synové si majetek rozdělili tak, že Antonín získal Zvěstov a Václav Malovec Libouň. K Libouni patřily i vesnice Laby, Bořkovice a Ramena, i kostel sv. Tak se Libouň opět po stopadesáti letech stala centrem samostatného šlechtického majetku. Václav Malovec z Malovic v r.1690 přestavěl tvrz na nové sídlo, kamenný zámek na skále postavený, se slohovými rysy pozdní renesance. Poté vlastnilo libouňské zboží několik šlechtických majitelů, až Josef Benedikt hrabě z Věžník, jej prodal v r. 1767 za 49.000 zlatých a 50 dukátů Marii Josefě z Auerspergu, která vlastnila panství vlašimské se zámkem, 12-ti dvory, lesy, rybníky, pilu apod. Rod Auerspergů vlastnil tento majetek až do první pozemkové reformy v r.1920. Tento rok František Chlistovský (náš děda, který měl 10 dětí, z toho 8 synů, z nichž 7 bylo v 1.světové válce a 4 z nich ve válce padli, nebo na její následky zemřeli), prodal svojí chalupu v Mysliči u Benešova a pronajal si od 1.ledna 1920 dvůr v Domašíně, původně Auerspergů, o výměře 120 ha od Státního pozemkového úřadu (SPÚ). Koncem roku 1922, byl nájem SPÚ předčasně ukončen, dvůr byl zcela rozparcelován a rodina našeho dědy se po velkých ztrátách ocitla „na dlažbě“. Jako dobrému hospodáři, napřed SPÚ 4.ledna 1923 pronajal a později na úvěr prodal zbytkový statek v Libouni. Dluhy splácela naše rodina do r.1939, poté přišla 2 světová válka a po ní rok 1948, kdy byl dvůr znovu rozparcelován a 1.července 1953 byla naše rodina vystěhována bez náhrady z Libouně. Poté hospodařil v Libouni Státní statek a po něm JZD. Nemovitost čp.1 v naprosto zdevastovaném stavu, polorozbořená, byla naší rodině vrácena v restituci v r. 1994 a od té doby celých 20 let napravujeme chyby minulosti na obnově této kulturní památky, zapsané pod rejstříkovým číslem 17304/2-91.
